12. Jednostranné mezinárodněprávní akty států

• čl. 38 Statutu MSD s nimi nepočítá, stejně jako část nauky MP (pro nemohoucnost vyvolat p. účinky bez souhlasu adresátů) – jde prý o smlouvu ve zjednodušené formě, nikoli o pramen MP – to odmítl MSD

• jsou zvl. typem pramene, jehož existenci lze jen stěží ignorovat (ač příliš nezapadá do MP nauky) – judikatura mezinárodních organizací jim stále častěji, i když specifické postavení pramene MP přiznává

dvě hl. formy a) JA států

b) JA mezinárodních organizací (viz ot. č. 13)

1) Jednostranné akty států – stát jimi vyjadřuje vůli nebo souhlas a jimiž zamýšlí vytvořit právní závazky nebo jiné právní účinky na základě mp

• nepatří sem akty, které nemají možnost působit autonomně (např. ratifikace MS)

• hl. druhy:

1. notifikace - veřejné oznámení určité skutečnosti, a to tehdy, kdy podmiňuje platnost jiných navazujících aktů

2. uznání -uznanou skutečnost není možno později odvolat

3. protest -hl. obrana proti tomu, aby byla určitá skutečnost později vydávána za platnou díky konkludentnímu souhlasu

4. zřeknutí se - výslovné vzdání se určitého práva či nároku (platí i do budoucna, kdy se ho nemůže dovolávat)

5. příslib -jednostranné zavázání se k určitému chování bez záruky obdobného plnění protistrany – tedy bez reciprocity

• ucelená analýza MSD ve věci Jaderných pokusů (1974 – jednání F) Þ závěry ohledně JA států:

a) JA se může stát pramenem práv a povinností podle MP

b) k platnosti nevyžaduje přijetí jinými státy (důvodem závaznosti není konsensus, ale bona fides Þ nelze jej tedy redukovat na pouhou smluvní nabídku)

c) MP nestanoví zvl. formu (jenom musí být učiněn veřejně) a následky závisí na úmyslu jednajícího státu (zdrojem p. závazků je pouze tehdy, pokud projevil jednající stát vůli být jím v budoucnosti právně vázán)

d) dokonaný a platný jednostranný právní akt státu Þ nová MP situace, na jejímž trvání mohou mít zájem i jiné státy (jednající stát nemůže libovolně zrušit či odvolat, tím by totiž porušil zásadu bona fides) – MP zde zakazuje svévoli státu

od r. 1997 – VS OSN – snaha o kodifikaci – problémové otázky:

a) státy využívají JA jako únik před formálními požadavky projevu jejich vůle při sjednávání smluv – požadavek restriktivního výkladu každého JA

b) neexistuje jasná definice JA státu – není bezvýhradně akceptována jejich autonomie – má jít jen o ty jednostranné projevy vůle státu směřující ke změně MP vztahů, jenž nezávisí na žádné dříve existující normě MP, ani na předchozím, současném či budoucím projevu vůle jiného subjektu MP (typické pro ofertu a akceptaci u smluv).

c) asi nelze nalézt a definovat formu JA států, která by obsáhla všechny jejich varianty – což je jedním ze znaků pramene MP; problém závaznosti JA – zásada acta sunt servanta – neprosadila se obecně – má být korigována zásadou „rebus sic stantibus“ a důraz na vymezení právních účinků, jejichž vyvolání JA států zamýšlejí

d) hledání kodifikačního vzoru – není konsens ohledně použití VÚ o sml. právu

e) velké spory – zda je JA státu jeho m l č e n í nebo institut e s t o p e l u – dle Malenovského stát mlčením ne vždy projevuje svou vůli změnit právní vztahy a pokud ano, reaguje tím vždy na předchozí jednání jiného státu – chybí tedy autonomie mlčení) – účinky estopelu (změna vzájemných právních vztahů) nenastávají samotným JA státu, ale jeho vyhodnocením jinými státy

→ problémy s kodifikací i výkladem JA – mohou zpětně oslabit přesvědčivost právních závěrů mezinárodních soudů, které existenci určitých pravidel MP před jejich neúspěšnou kodifikací ve svých rozhodnutích uznaly