9. Imperativní normy (ius cogens) V mezinárodním právu (judikatura mezinárodních soudů)

- vnitrostátní právo si nelze bez ius cogens představit, ale v mez. právu to bylo dlouho naopak

- až ve 20. st. se objevily myšlenky o naléhavosti ochrany mezinárodního veřejného pořádku a nepřípustnosti ujednání proti dobrým mravům → Norimberský tribunál z důvodu rozporu s dobrými mravy uznal za neplatnou dohodu mezi francouzskou vládou ve Vichy a německou vládou o nasazení francouzských válečných zajatců německých zbrojovkách

- MSD poté uznal nadřazenost humanitárních a civilizačních hodnot nad zájmy jednotlivých států ve svém posudku o Výhradách k Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia (1951)

- definitivně potom ius cogens do mez. práva zakotvila až Vídeňská úmluva o smluvním právu ve svém čl. 53

„ Pro účely této úmluvy je imperativní normou obecného mezinárodního práva norma přijatá a uznaná mezinárodním společenstvím států jako celkem za normu, od níž není dovoleno se odchýlit a která může být pozměněna pouze novou normou obecného mezinárodního práva stejné povahy.“

- tato definice obsahuje tyto znaky:

a) musí jít o normu imperativní - tj. o normu, která oslovuje subjekty zvlášť naléhavým způsobem

b) musí jít o normu obecného mez. práva → lze tedy tvrdit, že kogentní pravidla jsou obsažena v obyčejové formě → působí erga omnes (pokud by je obsahovaly výlučně smlouvy. mohli by jejich působení třetí státy vyloučit)

c) musí být přijata a uznána mez. společenstvím jako celkem

d) musí být přijata a uznána jako norma, od níž se nelze odchýlit - k uznání závaznosti normy (opinio iuris) tak přistupuje ještě její uznání jako normy kogentní (kvalifikované opinio iuris)

e) může být změněna jen novou kogentní normou

- nedostatkem definice ve Vídeňské úmluvě je definice imperativní normy pomocí formálněprávních znaků, čímž se ale ve skutečnosti kogentní právo od dispozitivního neliší

- zaměřuje se navíc pouze na následek existence ius cogens (tím je nepřípustnost derogace), aniž by popsala jev, který tento následek vyvolává (tedy samu kogentnost normy)

- o nápravu se pokusila Komise pro mez. právo v roce 2001, když řekla, že rozdíl mezi dispozitivní a kogentní normou spočívá v hmotněprávní rovině → kogentní normy obsahují zákazy, které chrání základní potřeby a zájmy mez. společenství a států coby jeho členů a jejich závažná porušení vyvolávají pro porušitele zvlášť tíživé a dalekosáhlé odpovědnostní následky

- vcelku nesporně jsou dnes za kogentní pravidla mez. práva považovány:

* zákaz útočné války

* pravidla chránící podstatné stránky fyzické existence a důstojnosti člověka (zákaz otroctví, zločinů proti lidskosti, mučení, rasové diskriminace, apartheidu apod.)

* zákaz bránit národům v jejich právu na sebeurčení či ohrožovat jejich fyzickou existenci (včetně zákazu genocidia)

* zákaz přivlastnění mez. prostorů (zvláště volného moře, kosmického prostoru a nebeských těles)

* zákaz rozsáhlého znečištění životního prostředí lidstva

- obecně problémem imperativních norem v mez. právu je ovšem neexistence nějakého orgánu, který by stanovoval, co je a co není imperativní normou → úsudky o tom si tak vyslovují jednotlivé státy a ty se samozřejmě liší a mohou být často i ideologicky zneužity