Vraťme se ještě k buřince:

Nejdříve byla nejasnou vzpomínkou na zapomenutého dědečka, starostu malého českého města v minulém století.

Za druhé byla památkou na tatínka. Po pohřbu si její bratr přivlastnil všechen majetek po rodičích a ona z pyšného vzdoru se odmítla hádat o svá práva. Prohlásila sarkasticky, že si bere buřinku jako jediné dědictví po otci.

Za třetí byla rekvizitou milostných her s Tomášem.

Za čtvrté byla znakem její originality, kterou vědomě pěstovala. Nemohla si s sebou vzít do emigrace mnoho věcí a vzala-li si tento objemný a nepraktický předmět, znamenalo to, že se musila vzdát jiných praktičtějších.

Za páté: v cizině se buřinka stala sentimentálním objektem. Když přijela za Tomášem do Curychu, vzala si buřinku s sebou a měla ji na hlavě, když mu otvírala dveře hotelového pokoje. Tehdy se stalo něco, s čím nepočítala: buřinka nebyla ani veselá ani vzrušující, stala se památkou na uplynulý čas. Byli oba dojati. Milovali se jako nikdy předtím: pro obscénní hry nebylo místa, protože jejich setkání nebylo pokračováním erotických schůzek, kdy pokaždé vymýšleli nějakou novou malou neřest, ale rekapitulací času, zpěvem o jejich společné minulosti, sentimentálním resumé nesentimentálního příběhu, který se ztrácel v dálce.

Buřinka se stala motivem hudební skladby, jíž je Sabinin život. Ten motiv se znovu a znovu vracel a pokaždé měl jiný význam; všechny ty významy pluly buřinkou jako voda řečištěm. A mohu říci, že to bylo Herakleitovo řečiště: "nikdy nevstoupíš dvakrát do téže řeky!": buřinka byla koryto, v němž Sabina viděla téci pokaždé jinou řeku, jinou sémantickou řeku: stejný předmět probouzel pokaždé jiný význam, ale spolu s tím významem se ozývaly (jako echo, jako průvod ech) všechny významy minulé. Každý nový zážitek zněl stále bohatším souzvukem. Tomáš a Sabina byli v curyšském hotelu dojati pohledem na buřinku a milovali se skoro v pláči, protože ta černá věc nebyla jen vzpomínkou na jejich milostné hry, ale i památkou na Sabinina otce a na dědečka, který žil ve století bez aut a letadel.

Teď snad můžeme lépe pochopit propast, která oddělovala Sabinu a Franze: on naslouchal dychtivě příběhu jejího života a ona naslouchala stejně dychtivě jemu. Rozuměli přesně logickému významu slov, která si říkali, neslyšeli však šumění sémantické řeky, která těmito slovy protékala.

Proto, když si před ním nasadila buřinku, byl Franz v rozpacích, jako kdyby na něho někdo promluvil cizím jazykem. Neshledával to ani obscénní, ani sentimentální, bylo to jen nesrozumitelné gesto, které ho uvádělo do rozpaků absencí významu.

Dokud jsou lidé ještě mladí a hudební skladba jejich života je teprve u svých prvních taktů, mohou ji psát společně a vyměňovat si motivy (tak jako si Tomáš a Sabina vyměnili motiv buřinky), ale když se setkají a jsou už starší, jejich hudební skladba je více méně uzavřena a každé slovo, každý předmět znamená něco jiného ve skladbě jednoho i druhého.

Kdybych sledoval všechny rozhovory mezi Sabinou a Franzem, mohl bych sestavit z jejich neporozumění veliký slovník. Spokojme se s malým slovníkem.

 

--- 3. ---

 

Malý slovník nepochopených slov (první část)

 

Žena

 

Být ženou je pro Sabinu úděl, který si nevybrala. To, co jsme si nevybrali, nemůžeme považovat ani za svou zásluhu ani za svůj nezdar. Sabina se domnívá, že je třeba mít k přidělenému údělu korektní vztah. Bouřit se proti tomu, že se narodila ženou, jí připadá stejně pošetilé jako zakládat si na tom.

Jednou během jednoho z jejich prvních setkání jí řekl Franz se zvláštním důrazem: "Sabino, vy jste žena." Nechápala, proč jí to oznamuje se slavnostním výrazem Kryštofa Kolumba, který právě uviděl břeh Ameriky. Teprve později pochopila, že slovo žena, na které položil zvláštní důraz, neznamená pro něho označení jednoho ze dvou lidských pohlaví nýbrž hodnotu. Ne každá žena je hodna být nazývána ženou.

Ale je-li Sabina pro Franze ženou, co je pro něho Marie-Claude, jeho skutečná manželka? Před více než dvaceti lety, několik měsíců po jejich seznámení, mu vyhrožovala, že si vezme život, když ji opustí. Franze ta hrozba okouzlila. Marie-Claude se mu příliš nelíbila, zato její láska mu připadala nádherná. Zdálo se mu, že tak velké lásky není hoden a že by se měl před ní hluboko poklonit.

Poklonil se tedy až k zemi a oženil se s ní. I když Marie-Claude už nikdy neprojevila takovou intensitu citu jako ve chvíli, kdy mu hrozila sebevraždou, zůstal hluboko v něm živý imperativ: nesmí jí nikdy ublížit a musí si v ní vážit ženy.

Ta věta je zajímavá. Neříkal si: vážit si Marie-Claude, ale: vážit si ženy v Marie-Claude.

Je-li však Marie-Claude sama ženou, kdo je to ta druhá žena, která se v ní skrývá a které si má vážit? Je to snad platónská idea ženy?

Ne. Je to jeho maminka. Nikdy by ho nenapadlo říci, že si v mamince váží ženy. Zbožňoval maminku a ne nějakou ženu, která byla v ní. Platónská idea ženy a maminka byla jedno a totéž.

Bylo mu dvanáct let, když ji náhle opustil Franzův otec. Chlapec tušil, že se něco vážného stalo, ale maminka zahalila drama do neutrálních a mírných slov, aby ho nerozrušila. Šli toho dne spolu do města a Franz si na odchodu z bytu všiml, že maminka má na každé noze jinou botu. Upadl do zmatku, chtěl ji na to upozornit, ale zároveň se bál, že by ji takové upozorněni mohlo zranit. A tak s ní strávil ve městě dvě hodiny a celou dobu nemohl spustit oči z jejich nohou. Tehdy poprvé začal chápat, co je to utrpení.