- •Nesnesitelná lehkost bytí
- •V těchto snech nebylo co dešifrovat. Obvinění, které adresovaly Tomášovi, bylo tak jasné, že mohl jen mlčet a se sklopenou hlavou hladit Terezu po ruce.
- •Vrátila se V koupacím plášti. Tereza vzala do ruky aparát a přiložila si ho k oku. Sabina před ní rozhrnula plášť.
- •Vrátili se z procházky a právě zvonil telefon. Zvedla sluchátko a ptala se, kdo volá.
- •Vracíme se k okamžiku, který už známe. Tomáš byl zoufalý a bolel ho žaludek. Usnul až velmi pozdě V noci.
- •Vraťme se ještě k buřince:
- •Věrnost a zrada
- •Vzápětí za tím opojením se však ozvala úzkost: Někde ta cesta přece musí končit! Jednou přece musí přestat zrazovat! Jednou se musí zastavit!
- •Vystupovala po schůdcích a pod něžnou tváří se znovu objevily dva rance, které se pohupovaly a rozhazovaly kolem dokola drobné kapky studené vody.
- •Vytáhl z náprsní kapsy výstřižek: "Vyšlo to V Timesu na podzim 1968."
- •Vysoký muž se jí díval do očí: "Slibte mi to."
- •Inženýr ji zval, aby ho navštívila V jeho bytě. Už dvakrát ho odmítla. Tentokrát souhlasila.
- •I když si kvůli Tereze zamiloval Beethovena, Tomáš se V hudbě moc nevyznal a pochybuji, že znal skutečnou historii slavného Beethovenova motivu "muss es sein? es muss sein!".
- •Vešel do vedlejšího pokoje. Byla to ložnice s jedním velikým oknem, dvěma postelemi přitisknutými k sobě a obrazem podzimní krajiny s břízami a zapadajícím sluncem.
- •Vstal a vysvětlil jí, že musí odejít. Byla rudá ve tváři.
- •V té chvíli promluvil jeho syn. Bylo to poprvé, co ho slyšel mluvit. Zjistil překvapen, že koktá.
- •Všichni tři se chvíli smáli.
- •I tato odpověď, přestože chtěla být co nejneutrálnější, byla naprosto nemístná a oba to věděli a věděli I to, že to oba vědí: jak to, že je všechno normální, když jeden z nich umývá výklady?
- •Vrtěla hlavou: "Ne, nic mi není."
- •Věděl, že ji nesmí probudit, ale vrátit zpátky do spánku; snažil se jí proto odpovědět tak, aby jeho slova vytvořila V její mysli obraz nového snu.
- •Všichni potřebujeme, aby se na nás někdo díval. Bylo by nás možno rozdělit do čtyř kategorií podle toho, pod jakým typem pohledu chceme žít.
- •Vrací se jí stará myšlenka: Její domov není Tomáš, ale Karenin. Kdo bude natahovat orloj jejich dnů, až on tu nebude?
- •Věděla, že je nespravedlivá (pes nespal), věděla, že se chová jako nejvulgárnější ženská, která chce ranit a ví jak.
- •Vrtěl hlavou: "Předvolání se týká jenom mne."
- •Vstala z vany a šla hledat šaty, do kterých by se oblékla. Chtěla si obléci nejhezčí šaty, aby se mu líbila, aby mu udělala radost.
Vrátili se z procházky a právě zvonil telefon. Zvedla sluchátko a ptala se, kdo volá.
Byl to ženský hlas, mluvil německy a dožadoval se Tomáše. Ten hlas byl netrpělivý a Tereze se zdálo, že se z něho ozývá opovržení. Když řekla, že Tomáš není doma a že neví, kdy se vrátí, žena na druhé straně se zasmála a bez pozdravu položila sluchátko.
Tereza věděla, že se nestalo vůbec nic. Mohla to být sestra z nemocnice, pacientka, sekretářka, kdokoli. Ale přesto byla rozrušená a nemohla se vůbec na nic soustředit. Tehdy si uvědomila, že ztratila i ten zbytek síly, který měla kdysi v Čechách a že tento naprosto bezvýznamný incident není vůbec s to unést.
Kdo je v cizině, jde v prázdném prostoru vysoko nad zemí bez záchranné sítě, kterou člověku poskytuje jeho vlastní země, kde má rodinu, kolegy, přátele snadno se domluví jazykem, který zná od dětství. V Praze byla na Tomášovi závislá jen srdcem. Zde na něm závisí vším. Kdyby ji opustil, co by se tu s ní stalo? Má tedy prožít už celý svůj život ve strachu, že ho ztratí?
Říká si: Jejich setkání bylo od počátku založeno na omylu. Anna Karenina, kterou tiskla pod paží, byla falešná legitimace, kterou Tomáše oklamala. Vytvořili jeden pro druhého peklo, i když se mají rádi. To, že se mají rádi, je důkazem, že chyba není v nich samých, v jejich jednání nebo v jejich nestálém citu, ale v tom, že se k sobě nehodí, protože on je silný a ona je slabá. Je jako Dubček, který dělá uprostřed jediné věty půl minutovou pauzu, je jako její vlast, která koktá, lapá po dechu a nemůže mluvit.
Ale právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabém ublížit.
Tak si to říkala a tiskla tvář ke Kareninově chlupaté hlavě: "Nezlob se, Karenine. Ještě jednou budeš muset změnit byt."
--- 28. ---
Seděla přitištěna v koutku kupé, těžký kufr měla nad hlavou. Karenin se jí tiskl u nohou. Myslila na kuchaře z restaurace, kde byla zaměstnána, když žila matky. Využíval každé příležitosti, aby ji plácl po zadku a mnohokrát přede všemi vyzýval, aby se s ním šla vyspat. Bylo to zvláštní, že myslila právě na něho. Představoval pro ni přímo příklad všeho, co se jí hnusilo. Ale teď nemyslila než na to, že ho vyhledá a řekne mu: "Říkal jsi, že se se mnou chceš vyspat. Jsem zde."
Toužila, udělat něco, aby už nebylo cesty zpátky. Toužila zničit brutálně celou minulost svých posledních sedmi let. Byla to závrať. Omamující, nepřekonatelná touha po pádu.
Mohli bychom závrať také nazvat opilstvím slabosti. Člověk si uvědomuje svou slabost a nechce se jí bránit, nýbrž poddat. Je opilý svou slabostí, chce být ještě slabší, chce upadnout uprostřed náměstí, přede všemi, chce být dole a ještě níž než dole.
Přesvědčovala se o tom, že nezůstane v Praze a nebude už dělat fotografku. Vrátí se do malého města, z něhož ji kdysi odvolal hlas Tomáše.
Ale když přijela do Prahy, musila tam přece jen nějaký čas zůstat, aby zařídila mnoho praktických věcí. Začala svůj odjezd odkládat.
Tak uplynulo pět dnů a v bytě se náhle objevil Tomáš. Karenin mu dlouho vyskakoval k tváři, takže je na dlouhou chvíli zbavil nutnosti něco si říct.
Bylo jim, jako by stáli uprostřed sněhové pláně a třásli se zimou.
Pak k sobě přistoupili jako milenci, kteří se dosud nepolíbili.
Zeptal se: "Všechno tu bylo v pořádku?"
"Ano," odpověděla.
"Byla jsi v týdeníku?"
"Telefonovala jsem tam."
"A?"
"Nic. Čekala jsem."
"Na co?"
Neodpověděla. Nemohla mu říci, že čekala na něho.
--- 29. ---