V těchto snech nebylo co dešifrovat. Obvinění, které adresovaly Tomášovi, bylo tak jasné, že mohl jen mlčet a se sklopenou hlavou hladit Terezu po ruce.

Kromě toho, že byly výmluvné, ty sny byly též krásné. To je okolnost, která unikla Freudovi v jeho teorii snů. Sen není jen sdělení (eventuelně šifrované sdělení), nýbrž také estetická aktivita, hra imaginace, která je sama o sobě hodnotou. Sen je důkazem toho, že fantazie, snění o tom, co se nestalo, patří k nejhlubším potřebám člověka. Zde je kořen zrádné nebezpečnosti snu. Kdyby sen nebyl krásný, bylo by možno na něj rychle zapomenout. Ale ona se ke svým snům stále vracela, opakovala si je v duchu, proměňovala je v legendy: Tomáš žil pod hypnotickým kouzlem mučivé krásy Tereziných snů.

"Terezo, Terezičko, kam se mi to ztrácíš? Vždyť tobě se zdá každý den o smrti, jako bys opravdu chtěla odejít..." říkal jí, když seděli proti sobě ve vinárně.

Byl den, rozum a vůle byly opět u moci. Kapka červeného vína stékala pomalu po skle číše a Tereza říkala: "Tomáši, já za to nemůžu. Vždyť já všemu rozumím. Já vím, že mne máš rád. Já vím, že ty nevěry, že to není žádná tragédie..."

Dívala se na něho s láskou, ale bála se noci, která přijde, bála se svých snů. Její život byl rozpolcen. Zápasily o ni noc a den.

 

--- 17. ---

 

Ten, kdo chce stále "někam výš", musí počítat s tím, že se mu jednoho dne dostaví závrať. Co je to závrať? Strach z pádu? Ale proč se nám dostaví závrať i na rozhledně opatřené bezpečným zábradlím? Závrať je něco jiného než strach z pádu. Závrať znamená, že nás hloubka pod námi přitahuje, vábí, probouzí v nás touhu po pádu, které se pak vyděšeni bráníme.

Průvod nahých žen kolem bazénu, mrtvoly v pohřebním voze, které měly radost, že je Tereza mrtvá jako ony, to bylo "dole", kterého se děsila, odkud už jednou utekla, ale které ji k sobě tajemně vábilo. To byla její závrať: volala ji k sobě sladká (skoro veselá) rezignace na osud a na duši. Volala ji k sobě solidarita bezduchých a jí se chtělo ve chvílích slabosti uposlechnout toho volání a vrátit se k matce. Chtělo se jí odvolat armádu duše z paluby těla; sednout si mezi matčiny přítelkyně a smát se tomu, že jedna z nich pustila hlasitě větry; pochodovat s nimi nahá kolem bazénu a zpívat.

 

--- 18. ---

 

Je pravda, že až do odchodu z domova Tereza bojovala s matkou, ale nezapomeňme, že ji přitom nešťastně milovala. Byla by pro ni s to udělat cokoli, kdyby ji o to matka požádala hlasem lásky. Jen proto, že ten hlas nikdy neuslyšela, našla sílu odejít.

Když matka pochopila, že její agresivita ztratila nad dcerou moc, psala jí do Prahy dopisy plné nářků. Stěžovala si na manžela, na zaměstnavatele, na zdraví, na děti a nazývala Terezu jediným člověkem, kterého má v životě. Tereze se zdálo, že konečně slyší hlas matčiny lásky, po které toužila dvacet let, a chtělo se jí zpátky. Chtělo se jí zpátky o to víc, že se cítila slabá. Tomášovy nevěry jí náhle odhalily její bezmocnost a z pocitu bezmoci se rodila závrať, nesmírná touha po pádu.

Jednou jí matka telefonovala. Prý má rakovinu. Její život se může počítat už sotva na několik měsíců. Ta zpráva proměnila Terezino zoufalství z Tomášových nevěr ve vzpouru a vyčítala si, že matku zradila pro muže, který ji nemiluje. Byla ochotna zapomenout všechno, čím ji kdy matka trápila. Byla ji s to dnes chápat. Vždyť jsou obě ve stejné situaci: matka miluje otčíma jako Tereza miluje Tomáše a otčím trápí matku nevěrami stejně jako Tomáš mučí Terezu. Byla-li matka na Terezu zlá, bylo to jen proto, že příliš trpěla.

Řekla Tomášovi o matčině nemoci a oznámila mu, že si vezme na týden dovolenou, aby za ní odjela. Její hlas byl plný vzdoru.

Jako by vytušil, že to, co ji přitahuje k matce, je závrať, Tomáš její cestě nepřál. Telefonoval do nemocnice malého města. Evidence o rakovinových vyšetřeních je v Čechách velice důkladná, takže mohl snadno zjistit, že u Tereziny matky nebylo zjištěno nikdy žádné podezření na rakovinu a že dokonce v posledním roce nenavštívila lékaře.

Poslechla Tomáše a za matkou nejela. Ještě téhož dne si však odřela koleno, když spadla na ulici. Její chůze se stala vratká a skoro denně někde spadla, někde se o něco zranila anebo přinejmenším sama upustila nějaký předmět, který měla v rukou.

Byla v ní nepřekonatelná touha po pádu. Žila v ustavičné závrati.

Ten, kdo padá, říká: "Zvedni mne!". Tomáš ji trpělivě zvedal.

 

--- 19. ---

 

"Chtěla bych tě milovat ve svém ateliéru, jako by to bylo jeviště. Kolem by byli lidé a nesměli by se přiblížit ani na krok. Ale nemohli by z nás spustit oči..."

Tak jak čas míjel, ten obraz ztrácel na své původní krutosti a začal ji vzrušovat. Několikrát tu situaci vyvolala šeptem Tomášovi, když se milovali.

Napadlo ji, že existuje způsob, jak uniknout odsouzení, které viděla v Tomášových nevěrách: ať ji bere s sebou! ať ji bere za svými milenkami! Snad by to byl způsob, jak učinit její tělo zase první a jediné ze všech. Její tělo by se stalo jeho alter ego, jeho pobočníkem a asistentem.

"Budu ti je svlékat, umyju ti je ve vaně a pak ti je přivedu..." šeptala mu, když byli k sobě přitištěni. Toužila, aby se stali jednou hermafroditní bytostí a těla jiných žen byla jejich společnou hračkou.

 

--- 20. ---

 

Stát se alter ego jeho polygamního života. Tomáš tomu nechce rozumět, ale ona se nemohla zbavit té představy a snažila se sblížit se Sabinou. Navrhla jí, že jí udělá fotografické portréty.

Sabina ji pozvala do ateliéru a ona konečně uviděla rozlehlou místnost, uprostřed níž stál široký gauč ve tvaru čtverce jako pódium.

"To je ostuda, že jsi u mne ještě nebyla," říkala Sabina a ukazovala jí obrazy, které byly opřeny o zeď. Vytáhla dokonce odněkud staré plátno, které dělala ještě ve škole. Bylo na něm staveniště hutí. Malovala ho v době, kdy škola vyžadovala nejpřísnější realismus (nerealistické umění bylo tehdy považováno za podvracení socialismu) a Sabina, vedena sportovním duchem sázky, se snažila být ještě přísnější než profesoři a malovala obrazy tak, aby na nich nebylo znát tah štětce a podobaly se barevné fotografii.

"Tenhle obraz jsem zkazila. Skápla mi na něj červená barva. Byla jsem nejdřív nešťastná, ale pak se mi začala ta skvrna líbit, protože vypadala jako prasklina. Jako by staveniště nebylo skutečným staveništěm, nýbrž puklou divadelní dekorací, na níž je staveniště pouze namalované. Začala jsem si s tou prasklinou hrát, rozšiřovat ji, vymýšlet si, co by bylo možno za ní vidět. Tak jsem namalovala svůj první cyklus obrazů, který jsem nazvala Kulisy. Nesměl je samozřejmě nikdo vidět. Byli by mě vyhodili ze školy. Vždycky byl vpředu perfektně realistický svět a za ním, jako za roztrženým plátnem dekorace, bylo vidět něco jiného, tajemného nebo abstraktního."

Odmlčela se a ještě dodala: "Vpředu byla srozumitelná lež a vzadu byla nesrozumitelná pravda."

Tereza poslouchala zase s tím neuvěřitelným soustředěním, které poznal málokterý profesor na tváři žáka, a zjišťovala, že opravdu všechny Sabininy obrazy, minulé i současné, mluví stále o tomtéž, že jsou všechny současným setkáním dvou témat, dvou světů, že jsou jako fotografie vzniklé dvojexpozicí. Krajina, za kterou prosvítá stolní lampa. Ruka, která protrhává zezadu plátno idylického zátiší s jablky, ořechy a rozžatým vánočním stromkem.

Pocítila k Sabině obdiv a protože se malířka chovala velice přátelsky, ten obdiv nebyl doprovázen strachem či nedůvěrou a měnil se v sympatii.

Skoro zapomněla na to, že ji přišla fotografovat. Sabina jí to musila sama připomenout. Odtrhla oči od obrazů a znovu uviděla gauč, který stál uprostřed pokoje jako pódium.

 

--- 21. ---

 

U gauče byl noční stolek a na něm podstavec ve formě lidské hlavy. Přesně takový mívají holiči a dávají na něj paruky. Na Sabinině podstavci nebyla paruka nýbrž buřinka. Sabina se usmála: "To je buřinka po mém dědečkovi."

Takový klobouk, černý, tvrdý, kulatý, viděla Tereza jen ve filmu. Chaplin nosil takový klobouk. Usmála se, vzala buřinku do ruky a dlouho si ji prohlížela. Pak řekla: "Chceš, abych tě v ní vyfotografovala?"

Sabina se té otázce dlouho smála. Tereza odložila buřinku, vzala do ruky aparát a začala fotografovat.

Když už to trvalo málem hodinu, řekla najednou:

"Nechceš, abych tě vyfotografovala nahou?"

"Nahou?" zasmála se Sabina.

"Ano," opakovala Tereza statečně svůj návrh.

"Na to se musíme napít," řekla Sabina a otevřela láhev vína.

Tereza cítila slabost v těle, byla zamlklá, zatímco Sabina kráčela po pokoji se sklenkou vína a rozhovořila se o dědečkovi, který byl starostou malého města; Sabina ho nikdy nepoznala; jediné, co po něm zbylo, je tenhle klobouk a pak jedna fotografie, na níž je tribuna, kde stojí vedle sebe několik maloměstských hodnostářů; jeden z nich je dědeček; není vůbec jasné, co na té tribuně dělají, snad jsou přítomni nějaké slavnosti, snad odhalují pomník nějakému jinému hodnostáři, který také nosil buřinku při slavnostních příležitostech.

Sabina vyprávěla dlouze o buřince a dědečkovi a když dopila třetí sklenku, řekla: "Počkej," a odešla do koupelny.