I tato odpověď, přestože chtěla být co nejneutrálnější, byla naprosto nemístná a oba to věděli a věděli I to, že to oba vědí: jak to, že je všechno normální, když jeden z nich umývá výklady?

"A primář?" ptal se Tomáš.

"Ty se s ním nevídáš?" ptal se S.

"Ne," řekl Tomáš.

Byla to pravda, od doby, co odešel z nemocnice, nikdy se s primářem neviděl, přestože byli kdysi znamenití spolupracovníci a měli téměř sklon se považovat za přátele. Ať dělal, co dělal, "ne", které právě vyslovil, mělo v sobě něco smutného a Tomáš tušil, že S. se zlobí, že mu takovou otázku položil, protože on sám, S., stejně jako primář, se nikdy nepřišel Tomáše zeptat, jak se mu daří a zda něco nepotřebuje.

Konverzace mezi dvěma bývalými kolegy se stala nemožná, i když toho oba litovali a Tomáš zejména. Nehněval se na své kolegy, že na něho zapomněli. Rád by to teď mladému muži vysvětlil. Chtěl mu říci: "Neostýchej se! Je to normální a úplně v pořádku, že se se mnou už nestýkáte! Neměj z toho komplexy! Já jsem rád, že tě vidím!" ale i to se bál říci, protože všechno, co až dosud řekl, znělo jinak než chtěl, a i tuto upřímnou větu by kolega podezříval z útočné ironie.

"Nezlob se," řekl nakonec S., "strašně spěchám," a podával mu ruku. "Zatelefonuju ti."

Když jím kolegové kdysi pohrdali pro jeho předpokládanou zbabělost, všichni se na něho usmívali. Teď, když jím nemohou pohrdat, když jsou dokonce nuceni si ho vážit, vyhýbají se mu.

Ostatně i bývalí pacienti ho už nezvali a nevítali šampaňským. Situace deklasovaných intelektuálů přestala být výjimečná; stala se čímsi trvalým a nepříjemným na pohled.

 

--- 21. ---

 

Přišel domů, ulehl a usnul dříve než jindy. Asi za hodinu se probudil bolestí žaludku. To byly jeho staré potíže, které se vždycky ozvaly ve chvílích deprese. Otevřel lékárničku a zaklel. Žádné léky tam nebyly. Zapomněl si je obstarat. Snažil se potlačit záchvat silou vůle a celkem se mu to podařilo, ale nemohl usnout. Když se Tereza vrátila k půl druhé v noci domů, měl chuť si s ní povídat. Vyprávěl jí o pohřbu, o tom, jak redaktor s ním odmítl mluvit, a o setkání s kolegou S.

"Praha se stala ošklivá," řekla Tereza.

"Stala," řekl Tomáš.

Po malé chvíli řekla Tereza tiše: "Nejlepší by bylo jít odtud pryč."

"Ano," řekl Tomáš, "ale není kam jít."

Seděl na posteli v pyžamu a ona si k němu přisedla a objala ho z boku kolem těla.

Řekla: "Na venkov."

"Na venkov?" divil se.

"Tam bychom byli sami. Tam bys nepotkal ani redaktora ani své bývalé kolegy. Tam jsou jiní lidé a je tam příroda, která zůstala pořád stejná jako vždycky byla."

Tomáš v té chvíli pocítil opět slabou bolest v žaludku, připadal si stár a zdálo se mu, že netouží po ničem jiném než po troše klidu a míru.

"Máš možná pravdu," řekl s obtížemi, protože při bolesti se mu špatně dýchalo.

Tereza pokračovala: "Měli bychom tam domek a malou zahradu a Karenin by se tam aspoň pořádně proběhl."

"Ano," řekl Tomáš.

Pak si představil, že by odjeli opravdu na venkov. Na vesnici by bylo těžko mít každý týden jinou ženu. Tam by jeho erotická dobrodružství skončila.

"Jenomže na vesnici by ses se mnou nudil," řekla Tereza, jakoby četla jeho myšlenky.

Bolest se zase zvyšovala. Nemohl mluvit. Napadlo ho, že jeho honba za ženami bylo také jakési "es muss sein!", imperativ, který ho zotročoval. Toužil mít prázdniny. Ale naprosté prázdniny, tedy pokoj od všech imperativů, od všech "es muss sein!". Když si mohl odpočinout (a navždy) od operačního stolu nemocnice, proč by si neodpočal od tohoto operačního stolu světa, na kterém otvíral imaginárním skalpelem pouzdro, v němž ženy ukrývaly iluzorní milióntinu nepodobného?

"Tebe bolí žaludek!" poznala teprve nyní Tereza.

Přisvědčil.

"Píchl sis injekci?"

Zavrtěl hlavou: "Zapomněl jsem si je obstarat."

Zlobila se na jeho nedbalost a hladila ho po čele, které bylo mírně zpocené bolestí.

"Teď je to trochu lepší," řekl.

"Lehni si," řekla a přikryla ho dekou. Odešla pak do koupelny a za chvíli si lehla vedle něho.

Otočil k ní na polštáři hlavu a užasl: smutek, který jí vyzařoval z očí, byl nesnesitelný.

Řekl: "Terezo, řekni mi. Co je ti? V poslední době se s tebou něco děje. Já to cítím. Já to vím."