Výnosy finančních aktiv

Vztah dlužníka a věřitele vzniká také, jsou-li nástrojem finanč­ních trhů cenné papíry. Subjekty, které cenné papíry nakoupí, se stávají věřiteli s nárokem na zhodnocení peněžních prostřed­ků vynaložených na nákup cenných papírů.

Emitenti cenných pa­pírů jsou naopak povinni vyplatit určitou částku jako úrok (u dluhopisů) nebo dividendu (u akcií) těm subjektům, které cen­né papíry koupily a daly tak k dispozici své volné peněžní prostředky jiným subjektům. U cenných papírů dividendových (akcií) rozlišujeme běžný a kapitálový výnos.

Běžný a kapitálový výnos

Běžný (dividendový) výnos je poměrem dividendy k ceně akcie, kapitálový výnos je založený na pohybu ceny akcie během určitého období. Je-li cena akcie na začátku období Po a cena ak­cie na konci období P1, je kapitálový výnos: P1 – Po

--------------------------

Po

3. Členění finančních trhů

Přímý a nepřímý finanční trh

Přímý finanční trh je charakteristický tím, že dlužníci získávají peněžní prostředky přímo od věřitelů (např. podnikatelské subjekty od jiných podniků).

Na nepřímém finančním trhu vstupují mezi tyto subjekty finanční zprostředkovatelé, u kterých se na určitou dobu soustředí volné peněžní prostředky od přebytko­vých subjektů, aby za dohodnutých podmínek byly poskytnuty sub­jektům nedostatkovým.

Přímé spojení zúčastněných subjektů je nákladnější a zdlouhavější, protože hledání adekvátního věřitele nebo dlužní­ka je náročné na čas i informace. Navíc zde vzniká poměrně znač­né riziko pro návratnost investovaných prostředků. Určitou část tohoto rizika na sebe přebírají na nepřímém finančním trhu finanční zprostředkovatelé, kteří rozhodují o tom, komu půjčit, nebo jaké cenné papíry koupit či prodat. Na rozdíl od jednotlivých věřitelů mají nižší transakční náklady vyplývající ze skutečnosti, že finanční zprostředkovatelé obchodují ve velkém a placené po­platky jsou vzhledem k velkým objemům nákupů či prodejů rela­tivně nízké. Tyto finanční instituce mají také lepší možnost získá­vat potřebné informace zejména o dlužnících, získané údaje analyzovat a vyhodnocovat. Mohou se přitom opírat o znalost zvyk­lostí a právních norem, kterými jsou regulovány finanční trhy v da­ném státě.

Hlavními finančními zprostředkovateli jsou:

1. depozitní a úvěrové instituce (obchodní banky, spořitelní a úvěrová družstva),

2. smluvní spořitelní instituce nebankovní (pojištovny, penzij­ní fondy),

3. ostatní finanční zprostředkovatelé (např. investiční a podílové fondy).

Finanční zprostředkovatelé na českém kapitálovém trhu

1. Komerční (obchodní) banky

Nejvýznamnějšími finančními zprostředkovateli jsou v České republice komerční banky. Jsou to právě obchodní banky, které mají nejvyšší podíl na shromažďování volných peněžních prostředků. Podnikatelské subjekty a zejména domácnosti preferují ukládání peněz na bankovních účtech, a to i přesto, že výnos z nich je v sou­časné době nízký a většinou nedosahuje ani úrovně míry inflace. Investorovi tak vlastně vzniká reálná ztráta - výnos je po zdanění a odečtení procenta míry inflace záporný.

Výhodou vkladů na účtech v bankách je vysoká likvidita vlo­žených aktiv, snadná manipulace s uloženými penězi a uzákoněné pojištění vkladů.